Mezi sběrateli porcelánu je jméno Schumann pojmem. Značka s erbem a korunou je synonymem pro kvalitní bavorský porcelán, který po více než sto let zdobil stoly v Evropě i zámoří. Historie továrny v Arzbergu je však také dramatickým příběhem o podnikatelské odvaze, osudových náhodách a boji s globální ekonomikou, který nakonec skončil tichem vyhaslých pecí.
Příběh začíná paradoxem. Když v 70. letech 19. století musel Christian Heinrich Schumann zavřít svou malou hrnčířskou dílnu, důvodem byla stavba železnice, která vedla přímo přes jeho pozemky. Byla to však táž železnice, která o pár let později umožnila jeho velkolepý návrat. V roce 1881 zakládá Schumann se společníkem Riessem novou továrnu přímo v srdci Arzbergu. Tentokrát už s jasným cílem: využít dopravní tepnu k expanzi.
Zakladatel si však svého díla dlouho neužil, zemřel pouhé tři roky po otevření. Otěže podniku musela převzít jeho žena Christiana, která firmu vedla až do plnoletosti jejich nejmladšího syna. Právě Carl Schumann se ukázal být tou klíčovou postavou, která rodinný podnik proměnila v impérium.
Když Carl v roce 1892, přesně na své 21. narozeniny, firmu převzal, začala se psát zlatá kapitola značky. Carl nebyl jen schopný obchodník, ale především vizionář. Pod jeho vedením firma expandovala (založil pobočku až v dalekém Duisdorfu u Bonnu) a modernizovala výrobu.
Unikátní na tehdejší dobu byl jeho přístup k zaměstnancům. Schumann chápal, že kvalitu tvoří lidé. Nechal pro ně vybudovat podnikovou knihovnu, kantýnu a levné bydlení. Továrna nebyla jen místem práce, ale centrem komunity. Carl Schumann se díky svým zásluhám stal váženým tajným radou a respektovanou osobností regionu.
Po Carlově smrti v roce 1926 převzal žezlo jeho syn, Carl Schumann II. Ten přinesl do firmy světový rozhled – studoval totiž ve Spojených státech. Právě Amerika se měla stát pro značku zaslíbenou zemí. Firma založila v New Yorku vlastní distribuční společnost a export slibně rostl.
Z tohoto období pochází i jedna sběratelská kuriozita. Porcelánka Schumann byla jednou z mála německých firem, která získala licenci od Walta Disneyho na výrobu porcelánových figurek Mickey Mouse. Tyto figurky, propagované letáky s tančícími myšáky v bavorských krojích, se však brzy staly trnem v oku nastupujícímu nacistickému režimu. Většina těchto „neárijských“ produktů byla zničena, což z nich dnes činí extrémně vzácné kousky.
Americký sen však netrval dlouho. Krach na newyorské burze v roce 1929 a následná hospodářská krize export prakticky zastavily. Firma se musel stáhnout zpět na domácí trh.
Druhá světová válka přinesla další výzvy, ale i po ní se dokázala továrna vzchopit. V 50. letech zažívala svou renesanci – zaměstnávala přes tisíc lidí, pece jely naplno a porcelán Schumann byl opět žádaným zbožím. Byla to však labutí píseň tradičního evropského porcelánu.
Od 60. let začala Evropu i USA zaplavovat levná konkurence z Japonska. Tradiční výrobní postupy a vysoké náklady na kvalitu, na kterých si Schumann zakládal, se v cenové válce stávaly přítěží. Rodina se nevzdávala. Carl Schumann III. a později vnučka zakladatele Sabine Schaefer se snažili výrobu racionalizovat a modernizovat, ale globální trendy byly neúprosné.
Poslední ránu paradoxně nepřinesla krize, ale politická změna. Po pádu železné opony a sjednocení Německa v roce 1990 se trh zcela proměnil. Schumann vstoupil do aliance se saskými porcelánkami, ale finanční problémy se prohlubovaly. V roce 1994, po 113 letech nepřetržité výroby, se brány továrny v Arzbergu definitivně zavřely.
Zůstaly po ní jen miliony kusů křehké krásy v příbornících a vitrínách po celém světě – tichý důkaz umu starých bavorských mistrů.