Unikátní párový soubor stříbrných nádob na vonné koření (besamim), užívaných při židovském obřadu Havdalah na ukončení šabatu. Předměty představují ukázkovou práci středoevropského stříbrnictví z období biedermeieru. Korpusy nádob mají dynamický, silně profilovaný tvar připomínající poupě či balustru, členěný výrazným vertikálním žebrováním, které plynule přechází od rozšířené patky až k hrdlu.

Povrch je hladký, což dává vyniknout plasticitě tvaru a hře světla na oblých hranách. Ve střední části korpusu jsou jemně vyryty dobové vlastnické monogramy v novogotické fraktuře (pravděpodobně F H). Vrcholy nádob jsou osazeny odnímatelnými víčky s jemným prolamováním v motivu stylizovaných kvítků, které slouží k uvolňování vůně koření.

Ačkoliv tvarosloví vychází z dobové profánní produkce (ve stylu cukřenek či slánek), je pro toto období typické, že se rituální předměty přizpůsobovaly převládajícímu měšťanskému vkusu.

Stav zachovalosti
Obě kořenky jsou v původním nálezovém stavu s autentickou dobovou patinou, která nebyla po několik desetiletí čištěna, což podtrhuje stáří předmětů. Mechanicky jsou nádoby bez výrazných deformací, prolamování víček je kompletní a nepoškozené.

Historický exkurz
Obřad Havdalah (hebrejsky „oddělení“) značí konec šabatu a přechod do nového týdne. Jedním z klíčových prvků ceremonie je přivonění k vonnému koření (obvykle hřebíček, myrta nebo skořice), které má potěšit duši zarmoucenou odchodem svátečního dne.

V polovině 19. století, v období biedermeieru, se design stříbrných besamim v Rakouském císařství často odkláněl od tradičních architektonických forem (gotických věžiček) směrem k organičtějším tvarům inspirovaným přírodou (ovoce, květiny) nebo měšťanským stolním stříbrem. Použití 13lotového stříbra bylo v té době standardem před zavedením metrického systému ryzosti (800/1000 a více) v roce 1866. Značka F K patří dosud neidentifikovanému, avšak zručnému mistrovi, jehož práce dosahuje vysoké řemeslné úrovně.